Tour De Maďarsko

Tak jako každý rok, tak i v letošním roce se skupinka chovatelů holubů gigantů, ve složení předseda klubu Ing. František Leifr, jednatel Ondřej Matouš, vzdělavatel Jaroslav Kohout a předseda revizní komise Miroslav Kajuk, vydala na cestu po chovatelských zařízeních chovatelů tohoto plemene v Maďarsku. Oproti předchozím rokům jsme cestu obohatily i o chovatele z jižní části, v okolí města Mohacs a následně pokračovali na samotný východ, do města Debrecen. 

Naše nadšení a určité napětí jsme započali u chovatele modrých pruhových a kapratých, běloušů, tmavých, černých, andaluských a bronzových Kovácse Sandora, který nás přijal velmi přátelsky, ale kvalita výletků byla velmi nevyrovnaná. Především jsme se pozastavovali nad absencí chovných holubů, kterých bylo přibližně 15 na cca 60 mladých. Zde jsme nakoupili tři modré pruhové holubice, zhlédli chov žlutých amerických výstavních a pokračovali dalších 500 km do městečka Hajdúböszörmény u Debrecenu. Východ Maďarska je obsypán samými zvučnými jmény a tak jsme ještě v podvečer vyrazili za Dr. Csekem Vincem, který se specializuje na chov žlutých dominantních. Vybaveni baterkami a klubovými čepicemi jsme zavítali do komorového holubníku, který měl jen jednu žárovku a spoustu zákoutí, ve kterých se schovávali holubi. Žlutí, tradičně zastoupeni cca 10 chovnými páry, byli asi to nejzajímavější, co zde bylo k vidění. Oproti jiným letům zde přibyli i černí, straky, straky a několik modrých pruhových. Zde jsme zakoupili chovný pár a 1.0 v barvě žluté a pokračovali do sousední vesnice, kde byli pouze modří pruhoví a bílí. Uvítalo nás nádherné chovatelské zařízení, které však bylo jediné ohromující. Modrým chyběla krátkost, šířka a jiskra v oku a bílí byli v podobné kvalitě, kterou vídáme na našich výstavách. Pokračovali jsme tedy za dalším chovatelem, který měl být v tento den poslední. Po cca 60 km a velmi pokročilé hodině, jsme přijeli k chovateli Berényi Kárloyovi, který na klubových speciálkách vždy vynikal. O to větší bylo naše překvapení a zklamání po zhlédnutí tohoto chovu. Bylo zde několik holubů vykazujících veterinární problémy a kvalita velmi různorodá. Tento chovatel dostal darem tři chovné holubice z našich chovů, které mu přislíbili moji kolegové v loňském roce. Zde jsme nakonec zakoupili pouze pár bílých poštovních holubů a po menším naléhání jsme se přesunuli k cca 100 metrů vzdálenému chovateli, který měl mít 100 kvalitních výletků gigantů. Realita byla spíše opačná, tak jsme se odebrali zpět do Hajdúböszörmény, kde jsme se ubytovali a nabrali síly na další maraton, který nás čekal následující den. 

Sobotní ráno bylo zamračené a snídaně u našeho průvodce v domácím prostřední maďarského venkova velmi milá. V 9.00 vyrážíme za, pro české chovatele známým chovatelem, Albertem Hodošim, který vystavoval i na EV v Praze. Zde jsme shlédli velmi kvalitní holuby a každý z nás obohatil svůj chov o jednoho svěřence. František Leifr modrého pruhového holuba, Mirek Kajuk holubici, Jarda Kohout velmi pěkného bělouše a já bílou holubici. Po ujetí další 60 km jsme přijeli k Tóthovi Kárloyovi, chovateli modrých pruhových, tmavých kapratých a běloušů. Zde jsme byli velmi příjemně překvapeni, jak kvalitou holubů, tak chovatelským zařízením a vstřícností chovatele. V podstatě nám přenechal téměř vše, na co jsme si ukázali, jen černého tygra, který vynikal nádherným zbarvením, tvarem hlavy a šířkou zobáku si ponechal na nacházející chovnou sezónu a slíbil, že nám jej přenechá příští rok. Počet zakoupených holubů byl zdaleka největší (tmavých kapratých 7 kusů, modrých pruhových 3 kusy a 2 černí stříkaní). Následovala cesta k nestorovi bílých gigantů Sáfárovi Lajosovi, který nepřekvapil. Myslím, že nebudu přehánět, když napíši, že jsme viděli zhruba dvě stě holubů, nadprůměrné kvality. Bílí, černé a modré straky, které př. Sáfár používá pro utažení peří a oživení krve, byly prostě ódou na duši všech chovatelů nejen bílých gigantů. Monopolní postavení však určitým způsobem ovlivňuje i cenu holubů, která nebyla nižší než 15.000 forintů u průměrných zvířat a 25.000 u kvalitnějších. Nakonec jsme získali pět nádherných zvířat, které jistě obohatí naše chovy a následně i české výstavy. Dále jsme přejeli do vedlejší vesnice, kde se chovu gigantů věnuje i syn pana Sáfáře. Snad všechny barevné rázy bylo možné vidět v tomto chovu, a však zdaleka nedosahující takové kvality, jako bílí otce. Zde jsme se zaměřili především na bělouše a stříkané, které jsme nakonec i získali pro naše chovatele. 80 kilometrů, tak daleko byla vzdálena naše poslední zastávka u bratrů Bélů. Bula Béla se zaměřuje na vzácné barevné rázy, jako jsou stříbrní, různí opáloví a andaluští, kteří byli mimořádně pěkní. Nedostatek místa v našich chovatelských zařízeních zapříčinilo, že jsme nepřivezli žádné andaluské. Nakonec jsme ale zakoupili stříbrné, stříkané, bělouše a pokračovali k bratrovi Vincemu. Zde jsme viděli, spíše průměrné holuby v mnoha barvách a završením byl nákup dvou letošních modrých pruhových výletků. 

V minulosti se tradovalo, že Mekkou chovu gigantů v Evropě je právě Maďarsko, ale po dvou denní návštěvě, patnácti předních chovatelů, mohu bez nadsázky konstatovat, že české chovy členů našeho klubu, jsou velmi podobné a v základním barevném rázu, modré pruhové, si troufám tvrdit, že i kvalitnější. Oproti českým chovatelům si však myslím, že Maďaři převyšují dobrosrdečností. Je nemyslitelné odjet od chovatele bez ochutnání domácí slivovice či Maďarských specialit z kuchyně manželek, které jsou mnohdy přítomny aktu setkání chovatelů. Určitá možnost srovnání našich a zahraničních chovů by připadala v myšlence, kterou jsme opakovaně zmínili s ostatními členy výboru našeho klubu, a to v uspořádání Evropské výstavy gigantů a ostatních výstavních holubů vzniklých na bázi holuba poštovního. Nejbližší srovnání našich holubů proběhne na Celostátní výstavě výletků gigantů 27. 10. 2012 v Újezdě u Brna.